Rodičovství a péče o děti je přirozenou součástí lidských životů. Naprostá většina rodičů chce být dobrými rodiči a chce svým dětem připravit láskyplné dětství. Rodičovství zahrnuje jak kompetence, které se přímo týkají schopnosti pečovat a vychovávat dítě (schopnost zajistit fyzické, emocionální, sociální, vzdělávací a zdravotní potřeby dítěte), tak dovednosti, které se vztahují k vzájemnému vztahu mezi rodiči (schopnost akceptovat druhého rodiče jako dobrého vychovatele, podporovat dítě v budování a udržení dobrého vztahu k oběma rodičům, schopnost odklonit případné partnerské neshody od rodičovství).

Oslabené kompetence týkající se rodičovského vztahu se projevují zejména v situaci rozpadu rodičovského vztahu. Způsob realizace rodičovství není vázán na právní vztah (sezdaní, nesezdaní, rozvedení), ani faktické uspořádání (společné či samostatné domácnosti). Jakýkoliv rodičovský vztah může vykazovat známky konfliktního, souběžného nebo sdíleného rodičovství. Forma rodičovství je vázána na informovanost, schopnosti a ochotu rodičů.

V případě online seminářů vám bude nejpozději den před konáním akce poslán příslušný odkaz na e-mail uvedený v registraci. 

Rozpad partnerského vztahu, ve kterém jsou vychovávány dětmi je velmi náročným životním obdobím, jak pro rodiče, tak děti. Nejhorším dopadem rozpadu rodičovského vztahu, je narušení nebo ztráta vztahu dítěte k jednomu z rodičů (nebo postupně oběma). Rozpad rodiny představuje pro rodiče i děti emocionální, vztahovou, ale i ekonomickou a sociální zátěž. Rozpadem rodičovského vztahu končí o dosavadní způsob, jakým rodiče realizovali své rodičovské role, jakým způsobem se na péči o děti podíleli, ale i jak si zcela přirozeně tvořili vztah s dítětem (společným soužitím). Pro dítě končí pravidelná přítomnost obou rodičů v jeho fyzické blízkosti, mění se denní režim, může dojít k omezení kontaktu s dalšími blízkými osobami (např. četnost návštěv u prarodičů), může dojít ke stěhování, změně školy, atp. Aby dopady rozpadu rodičovského vztahu byly pro dítě co nejmírnější, je důležité, aby rodiče měli od počátku dostatek informací o potřebách dítěte, naplňování rodičovských kompetencí, i zdrojích možné podpory. 

Rodiče jsou schopni se dobře rozhodnout o způsobu každodenního fungování po rozpadu rodičovského stavu, mají-li dostatek informací jaká jsou pravidla porozvodové péče. A to, jak z pohledu právního (ve smyslu co je rodičovská odpovědnost, mohou rodiče dělat jednotlivě, co musí dělat rodiče společně), tak sociálně-emocionálního (jak budovat a udržet dobrý vztah dítěte k oběma rodičům). Sdílené rodičovství je psychosociálním konceptem, který rodičům umožňuje přizpůsobit své rodičovské role nové životní situaci. Směřuje ke konsensuálnímu a kooperativnímu náhledu na porozvodovou péči o děti.  

Rozpad partnerského vztahu, ve kterém jsou vychovávány dětmi je velmi náročným životním obdobím, jak pro rodiče, tak děti. Ve většině případů se jedná o rozpad rodičovského páru, v němž oba rodiče dosahují standardů základních rodičovských kompetencí.  Tzn. oba rodiče jsou schopni plně zajistit základní potřeby dítěte způsobem, který odpovídá běžným výchovným metodám (cca 80-82 % rodičovských párů).

V tomto kontextu je rozpad rodičovského vztahu obdobím, v němž dochází k transformaci vlastní rodičovské role a forem kooperace mezi rodiči. Kdy dítě není primárně ohroženo tím, že by o něj jeden z rodičů či oba nebyli schopni kvalitně pečovat, ale případným konfliktem, který se odehrává mezi jeho nejbližším osobami. Míra závažnosti dopadu rodičovského vztahu na dítě, tak není dána individuálními (ne)schopnostmi rodičů, nebo typem porozvodové péče. Ale intenzitou, délkou a hloubkou konfliktu mezi rodiči. Přibližně 10-12 % rodičům, pro které je nalezení nového uspořádání rodiny obtížné, lze pomoci prostřednictvím odborné pomoci (edukace, poradenství, mediace, indikovaná a rodiči poptávaná terapie). V některých případech je konflikt mezi rodiči dítěte natolik závažný, že je možné ho v souladu s moderními standardy označit za „vysoko konfliktní“ (cca 5-6 % rodičovských párů). Včasné detekování míry a úrovně konfliktu mezi rodiči může pomoci vhodně nasměřovat odpovídající pomoc. Včetně indikací a kontraindikací pro jednotlivé formy pomoci. Systematické mapování těchto situací pak umožňuje určit, kdy se už míra konfliktu rodičů promítá v ohrožení dítěte (psychické týrání, zanedbávání).  

Rozpad rodičovského vztahu je statisticky významným jevem (dle některých statistik se rozvádí až 40 % manželství). K rozpadům rodičovských vztahů dochází často v situaci, kdy jsou děti relativně malé, významná část rodičů tedy pochopitelně postupně naváže další partnerské vztahy. Tito noví partneři a partnerky se v různé míře stávají součástí rodinného systému, což může mít vliv, jak na biologické rodiče, děti, ale i tyto nově příchozí samotné.

Většina služeb, kteří pracují s rodinami v situaci rozpadu rodiny se těmto budoucím situacím a novým členům a členkám rodin nevěnuje ani s nimi nijak systematicky nepracuje. Pro všechny zúčastněné může být obtížné uchopit svou novou roli (zda a jak se mají podílet na výchově a péči o děti, jak si vytvořit vztahy). Může být složité vztahy biologických rodičů, jejich nových partnerů a děti pochopit a zpřehlednit. Příchod nových partnerů/partnerek může být potenciálním zdrojem oživení konfliktu mezi biologickými rodiči, vhodnou edukací a podporou nejen biologických rodičů, ale i jejich partnerů/partnerek je možné i tuto novou situaci zvládnou tak, aby nedošlo k ohrožení dítěte/dětí.

Pomáhající profese (mezi, které patří sociální pracovnicí i další pracovnicí v sociálních službách) jsou každodenně v kontaktu s jinými lidmi, kteří se nachází v obtížných životních situacích. Prožitky a životní zkušenosti klientů a klientek pak přímo i nepřímo ovlivňují prožívání a psychickou i somatickou pohodu pomáhajících. Tato forma pracovní zátěže je samozřejmou a neoddiskutovatelnou součástí pomáhajících profesí, proto je vhodné rozumět mechanismu jejího vzniku, s ohledem na potřeby osob pracujících v sociálních službách (sociální práci).

Kurz se zaměřuje na definování hlavních okruhů psychosociální zátěže pomáhajících profesí, včetně tzv. „únavy ze soucitu“ a syndromu vyhoření. A dále pak na seznámení se se základními principy individuální i systémové prevence, které mohou snížit emocionální a sociální zátěž související výkonem pomáhající profese.